Pražské toulky

Pražské toulky

O2.B a O2.E na exkurzi

SYN:             Ahoj mami, tak už jsem dorazil z výletu.

MATKA:     Výletu?! A já si říkala, že máš dnes nějak dlouhou školu. Kde jsi jako byl?

SYN:             Ach, ta tvoje paměť, mami, aspoň že zrak máš mizernej. Včera večer jsem ti přece říkal, že jedeme se školou na výlet do Prahy.

MATKA:     Že jsi mi to říkal? Aha, a co jsem ti na to, prosím tě, odpověděla?

SYN:             Nic extra. Jenom sis pro sebe něco zabručela a otočila ses na druhej bok.

MATKA:     Aha, tak to už asi tuším, kde se stala chyba. Každopádně, co jste dělali v Praze?

SYN:             No, hned po tom, co jsme se absolutně nevyspalí sešli v půl deváté ráno na Černém Mostě, jsme se metrem přesunuli na Národní třídu, odkud jsme se vydali směrem Poslanecká sněmovna.

MATKA:      Poslanecká sněmovna? Doufám, že jste aspoň byli svědky nějakýho důležitýho zasedání.

SYN:             Vlastně jsme ještě před ní zkoukli nějaký video o historii a o tom, jak to v ní funguje. Což by v podstatě bylo fajn, nebýt toho, že jsme pak skoro ty stejný informace slyšeli i od paní průvodkyně, která svým hlasem a celkovým projevem propůjčovala prohlídce zcela jiné rozměry. A vůbec, mami, ocenil bych, kdybys mi do toho už neskákala. Ostatně, jak často slýcháváme ve škole: Dotazy či případné připomínky až na konci!

MATKA:     (výmluvným gestem syna pobídne, aby pokračoval ve vyprávění)

SYN:             Na druhou stranu bylo fajn spatřit na vlastní oči místo, kde se scházej lidi, na který jsme zvyklí z televize, a projednávají zde všechny možný zákony.

                      Po opuštění Poslanecký sněmovny jsme se vydali na Pražský hrad. Těžko říct, jestli s náma byl někdo, kdo Hrad, jehož komplex patří mezi největší na světě, viděl na vlastní oči vůbec poprvé. Každopádně se pohled na všechny ty budovy, kterým vévodí Katedrála svatého Víta, do který jsme se, bohužel, kvůli nedostatku času podívat nestihli, snad nikdy neokouká. Po povinném prohlédnutí tašek jsme se dostali na nádvoří. Poněkud mě překvapilo, kolik tam bylo lidí, a to i přes ne zcela přející počasí.

                      V okolí Pražského hradu jsme taky udělali pár fotek. Ale asi ta nejlepší přišla v moment, kdy jsme dorazili do Královské zahrady a vyfotili se všichni pohromadě.

                      No a potom jsme se vydali k Václavskému náměstí, kde následoval zhruba dvouhodinový rozchod. Přece jenom od chvíle, co jsem snědl ty bonbóny, který jsi mi přibalila…

MATKA:      (otevírá pusu s chystanou připomínkou, avšak syn ji nepustí ke slovu)

SYN:             …jo, ježiš, i když nerad, tak jsem se o ně rozdělil.

MATKA:     Tak to doufám, že jsi kromě nich snědl i ty housky, se kterejma jsem se pro tebe večer musela dělat!

SYN:             (Postupně mu dochází, že nejenže nesnědl ani jednu housku, ale on si je dokonce ráno zapomněl vyndat z lednice, takže tam housky s největší pravděpodobností leží doteď. Po tomto zjištění se zmůže pouze na zdráhavé pokývnutí)

MATKA:     No, co tak koukáš? Už můžeš pokračovat, říkal jsi mi přece, abych tě nepřerušovala!

SYN:             Jasně, kde jsem to jenom skončil? Jo, u pauzy na jídlo. Po tom, co jsme se všichni znovu sešli, následoval přesun do Národního divadla, kde nás čekala prohlídka, která naprosto předčila všechna má očekávání.

                      Je jasný, že jsem už okolo něj párkrát prošel, ale dovnitř jsem se podíval vůbec poprvé. Po odložení všech batohů nás přivítal postarší, ale o to milejší pán, který nás provedl celým divadlem. Nejdříve jsme na chvíli usedli do hlediště, kde jsme doplnili naše mezery ve znalostech o Národním divadle. Následně jsme se šli podívat do jakéhosi sklepení, kde jsme měli možnost spatřit základní kameny Národního divadla a taky jeho model. I kvůli těžkýmu vzduchu, kterej tam dole panoval, naše další kroky směřovaly až na samotnou střechu divadla, kde jsme spatřili několik soch v různých pozicích. Jako třešničku na dortu ale považuju přesun na nejvyšší balkón, odkud se nám naskytnul zcela dechberoucí pohled na jeviště, na kterém byly právě připravovány kulisy pro večerní představení, a taky na obrovskou oponu nad ním, které vévodil nápis NÁROD SOBĚ, a přímo nad našima hlavama visel ze stropu mohutný lustr.

MATKA:      (zasněně si povzdechne)

                      Jo, Národní... Já tam byla v létě dokonce i na opeře, kterou jsem si maximálně užila. Měla jsem úplně nepopsatelnej pocit, něco, jako kdybych byla plná hrdosti na náš národ.

SYN:          No, a pak jsme se, pořád ještě plní dojmů, přesunuli na Černý Most, odkud jsme i přes menší trable odjeli domů. Myslím si, že na tenhle výlet nikdy nezapomenu, a jsem fakt rád, že jsem měl možnost všechno prožít na vlastní kůži.

MATKA:  A co kdybychom si někdy udělali výlet na nějaký představení do Národního divadla?

SYN:          (Dojde mu, co by takový výlet obnášel, včetně zdlouhavé cesty autobusem s někdy až příliš         výřečnou matkou, a tak se rychle snaží odklonit tok hovoru.)

               Jasný, to se ještě domluví. Co je vůbec dneska k večeři?

MATKA: (lehce podrážděným hlasem)

                No, bráchovi asi objednám pizzu, ale na tebe v lednici čekaj ty housky, který sis tam nechal.

 

Jan Koravský, Karel Lhotský (O2.B)

daneprolidi.cz